Jak se dívám na hraní počítačových her

8. října 2014 v 15:28 |  Rádoby glosy
Když se řekne "hráč počítačových her", zřejmě každý si jistě vybaví zakulaceného ultra závisláka, který neumí pořádně žít. Když se řekne třeba jen "počítačová hra", většina pomyslí na dnešní generaci, jak je zkažená, zvrácená, na těchto věcích závislá, hry jsou pro nás přeci špatné, mají na nás negativní vliv a dělají nás méně komunikativními a více netrpělivými. Neříkám, že hry jsou nějak do nebe povznášející, zároveň ale nesdílím názor, že jsou pro nás tolik špatné, jak všichni tvrdí a budou pro nás mít fatální následky. No, asi to bych ráda rozepsala.


Jak se teď budu opakovat, většina se k počítačových hrám staví skepticky, ale napadlo vás někdy, že pro nás ty hry mohou být užitečné a působit na nás i pozitivně? Starší generace už asi vrtí hlavou. Právě oni se k hrách totiž staví tak skepticky, jelikož v době jejich mládí nic takového neexistovalo, nebo bylo jen málo rozšířené. S nástupem vyvinutých technologií se začalo skeptičit jak na běžícím páse a ke všemu přistupovat negativně. Což nechápu. Moderní doba prostě je a i když si někdo může myslet, že nám technologie škodí (a já nepopírám, že ve větším měřítku škodí), měl by je brát jako skutečnost, která zůstává a v té zdravé míře pro nás není nebezpečná.

NEOTOLISMUS NASTUPUJE

Zdali vám to slovo nic neříká, ráda vám ho osvětlím: neotolismem se označuje závislost na tzv. virtuálních drogách (internetové služby, sociální sítě, ony počítačové hry, virální videa, televize apod.), které se na rozdíl od závislostí fyzických, jako je alkohol a drogy, zakořeňuje spíše v psychice jedince a v takové míře nám neničí tělesný vzhled. Asi právě proto u závislých hráčů počítačových her existuje více psychologických a sociálních problémů, nežli těch fyzických. Mezi nejznámější a nejrozšířenější patří špatná organizace času, nedostatek spánku, poruchy paměti, horší soustředění a školní prospěch, omezení jiných koníčků, až nakonec úplně zmizí, či samotné zhoršení vztahů s přáteli a rodinou.

(No, teď probereme ta rizika fyzická.) Je dokázáno, že závislí hráči jsou více náchylní k epileptickým záchvatům, stres prožívají hlouběji a častěji než běžní lidé, mají větší tendenci riskovat (protože ve hrách se přeci může vše, tak proč by ne v realitě), je možné, že skolióza se s nimi spřátelí již ve třiceti, nemluvně o té bolesti šíje, samotných kloubů, ramen, zápěstí atd. A tuším, že se seznámí i s obezitou a cukrovkou. (Ač to není žádným pravidlem, of course.)

(...) Kdybych psala jen o tom, jak jsou počítačové hry zvrácené, zřejmě někde tu bych přestala psát, samozřejmě k tomu dopsala ještě nějaký ten typický závěr: "Lidi, vzpamatujme se, neničme si životy!" a tomu obdobné. Jak jsem ale zmínila již na začátku, já se až tolik skepticky k tomuto tématu nestavím a nepovažuji ho za zvěrstvo životy ničící. Ta rizika jsem napsala především proto, že bych ráda ukázala, že i přes to, že počítačové hry hraji, nejsem vyšinutej magor, co svoje hry brání stejně urputně, jako Brony brání své poníky. Jen jsem prostě chtěla ukázat, že si jsem vědoma různých možných rizik, které nadměrné hraní způsobuje.

POZITIVA HRANÍ

Že počítačové hry ale vážně žádná pozitiva nemají? Ale jděte! Lidi, uvědomte si, že hráči počítačových her nemusí být notně jen závislačtí maniaci, kteří se s herním světem tak přehnaně sžívají. Mohou přeci být i "inteligentní" hráči, kteří prohrají tak hodinu, dvě denně a hry berou jen jako odreagování, berou je tak, jak by je měli brát všichni a berou je tak, jak lidé třeba berou čtení knih, sledování filmů, blogování :-). Problémem závisláků jsou však takzvané RPG hry, které nemají konce a hráč tedy vlastně nikdy nemusí přestat hrát (viz. WOW apod.). Štve mě, že kvůli těmhle magorům se vytvořil jen jeden pytel hráčů počítačových her, totiž pytel závisláků, a i když jím nějaký hráč není a hraním stráví šest vteřin, máte smůlu, jste v pytli hráčů počítačových her a tudíž v onom pytli závisláků. Aghr.

Když si hráči uvědomí tu podstatu, totiž to, že hraní počítačových her nemá nijak ovlivňovat realitu a náš skutečný život a hru stále vnímají jen jako hru, myslím si, že hráním jich nám nemohou nijak ublížit, naopak nám mohou pomoci (a nemyslím si to jen já, nýbrž je to opět dokázáno). Tací hráči mohou být více odolní vůči stresu*, jsou dovednější v komunikaci a konstruktivním řešení konfliktů, mají rychlejší reakce a dobrý úsudek, rozvíjí se jim logika a koncepční myšlení, koncentrace a koordinace rukou i očí.

* Teď vám to možná bude připadat, že si protiřečím, jelikož v psychologických rizikách závislých hráčů jsem uvedla právě zvýšení stresu v životě, ale tím myslím vážně jen v životě závislých. Zdali je hráč stále člověk, naopak mu hry mohou pomoci :-).

JÁ A POČÍTAČOVÉ HRY

Často čtu, že počítačové hry (už mě celkem nebaví pořád to spojení psát...), ve kterých se objevuje násilí, zapříčiní, že se člověk stane agresivním a po čase přestane násilí vnímat jako tak významnou hrozbu - no, k tomuhle bych fakt ráda něco dodala. Víte, vzpomínám si, jak jsem hrála svoji nejoblíbenější hru, MAFII a její pokračování. Upřímně jsem se ničeho v příběhu neděsila, vždyť vlastně čeho bych se děsit měla, že. Ale teď jen pomyslím na tu kapitolu odehrávajíc se na jatkách, nejraději bych někam zalezla a vrátila se až v době, kdy násilí nebude existovat. V poslední době mě celkem až děsí, čeho všeho se bojím, žiji ve strachu, který nelze zapudit - je to totiž strach z jakéhokoli násilí. Nedokážu popsat, jak je to pro mne hrozné a na jednu stranu nevidím nic špatného na takovémto zapuzení strachu z násilí. Je samozřejmě důležité si uvědomit, že tohle a tolik násilí je špatné a vědět o něm, ale že bych milovala tu plnou vědomost a uvědomění si násilí? Ne, děkuji, já bych raději byla k této skutečnosti slepá.

Vím, že ta zmínka byla myšlena spíše v jiné míře, a já ji tak trochu upravila; že byla myšlena spíše naprostým zapuzením a neuvědoměním si, že násilí je prostě špatné a sakra špatné, ale... no, víte, jak jsem to myslela.


A takto prosím vypadá logo té nejlepší počítačové hry vytvořené v České republice visící na mé nástěnce :-3.
A ještě něco: že bych si tak nějak protiřečila, když říkám, že se zároveň Mafie bojím, ale miluji ji? Řeknu to takhle - jsem sakra komplikovaná.

Ale, ach, to jsem zase hodně a nesmyslně odběhla. Chtěla jsem přeci psát o té změně osobnosti :-). Je těžké nezaujatě tvrdit, jak počítačové hry změnily či ovlivnily můj život a mne samotnou. No, zřejmě mi nebudete věřit, ale díky těmto hrám jsem začala s ústupem mé sprosté mluvy. Ano, asi mi vážně neuvěříte, jelikož v hrách se nachází tolik sprostých monologů až hanba. Ale to jen pomyslím na to, jak často jsem před hrami používala slovo "kokot". ... Také myslím, že jsem o něco trpělivější, byť jak opakuji, je těžké to tvrdit nezaujatě. Také mám mnohem lepší úsudek. (Či za to mohou knihy?)

KONEČNĚ ZÁVĚR

Myslím si ale, že počítačové hry jen nekazí život. Je samozřejmé, že maniakům ho kazí, ale to vše. Když se počítačové hry hrají v míře, je to i prospěšné. Jest jasné, když někdo prokalí tři čtvrtiny dne, moc dobrého to nepřinese, ale tak je to jednoduše se vším. Vše se musí dělat a provádět jen v míře, v určité míře jíst, sledovat televizi, ani sportování by se nemělo přehánět. A myslím si, že nadměrné čtení také není zdravé, což prohlašuji jako jeden z největších knihofilů, prosím :-).
 


Anketa


Komentáře

1 LinDa☮ LinDa☮ | Web | 8. října 2014 v 18:22 | Reagovat

Už som tu zas dlho nebola :)
Krásny článok. Takéto články na nejakú závažnú tému by som chcela písať aj ja viac, ale nemám poriadnu tému, o ktorej by som niečo vedela :D
Ja hry vôbec nehrám, občas sa len pozriem na nejaký lets play :D Kedysi som hrala Minecraft, ale to som ešte chodila na základku a mala so na to čas. Škoda, že už nie je čas ani na blogovanie :(

2 Marillee Marillee | E-mail | Web | 8. října 2014 v 21:56 | Reagovat

Jako mladší jsem byla příšerný závislák, hlavně na druhým stupni... Přišla jsem ze školy domů někdy kolem 15. hodiny a končila s hraním kolem osmé nebo deváté večer... :D Buď to byl PS1, Spore, Metin2 nebo GTA, nebo prostě hry ze superher, hehe.

S tím násilím - v GTA jsem i jako 11 letá chodila a střílela a zajížděla kde koho, ale rozhodně to ze mě neudělalo žádnýho násilníka. Je to hlavně v člověku a jeho psychice. Taky nejvíc hrajou takovýti "intoušové", kteří jsou právě psychicky labilnější a rychle se stávají na hře závislí a přestávají to rozlišovat od reality.

A skoliosu mám taky a pořádnou... Rozhodně ale ne tím, že bych byla počítačové dítě. :D K tomuhle bych chtěla dodat, že je důležitý koupit kvalitní židli k počítači, klidně za několik tisíc, protože člověk u toho prosedí i hodiny. Třeba takhle sedím každý den několik hodin ve škole na těch *** židlích a moje záda trpí mnohem víc, než když sedím u počítače.

Jinak pěkné zamyšlení. :-)

3 Teeve Teeve | E-mail | Web | 9. října 2014 v 20:16 | Reagovat

[1]: No, tak ti budu přát, abys zase čas měla - ale když si člověk dokáže vše rozvrhnout, myslím si, že stíhat může věcí plno :-).

[2]: S tím násilím s tebou souhlasím. Nesdílím názor, že ten, kdo hraje nějakou tu násilnickou hru, hned půjde a někoho zabije; to dokáže říct jen Nova. Když už prostě někdo psychicky labilní je, hra mu na tom nepřidá, a zdravému člověku už vůbec.
Kvalitní židle také samozřejmě řeší hodně - ale ti maniaci, ti bývají jen celí přikrčení a skrčení, s nosem až na obraze, aby jim náhodou něco neuniklo :-D. Ale u 'lidského člověka', když to tak nazvu :-D, židle řečí hodně.
Děkuji za pochvalu a názor :-).

4 Lenin Lenin | Web | 11. října 2014 v 10:49 | Reagovat

Souhlasím a podepisuji se. Počítačové hry miluji odmalička, vlastně jsem na nich rostla. The Sims, Heroes, Diablo, GTA, Age od Empires, Mafia... Na prvním stupni jsme s klukama hned ze školy běželi k počítači a hráli a hráli a hráli... když jsme zrovna nešli do lesa stavit bunkry. :) A i když jsem za svůj život nahrála možná tisíce hodin, nepřipadám si jako sociopat se sklony k násilí, co nevychází ven a žije mimo realitu. Hry mi vždycky spíš dávaly a řekla bych, že kromě času mi nevzaly nic. Hraju dodnes, hraju ráda. Je to pro mě odreagování, zapomenu na starosti, zabavím se, prošvihám postřeh, trpělivost, mozkový závity, pak hru vypnu a jdu se zase věnovat světu.

Zkrátka, nic se nemá přehánět, ale pokud se činnosti člověk věnuje s mírou, nemůže ho to poškodit.

5 Teeve Teeve | E-mail | Web | 13. října 2014 v 11:46 | Reagovat

[4]: (Jů, Mafia!) Ach, ano, rozumný tož člověk! To, že někdo hraje počítačové hry, hned neznamená, že se z něj stane švihlej magor. Jak píšeš rovněž ty, prostě vše dělat s mírou, poté následky záporné nepřijdou :-).

6 Vendy Vendy | Web | 14. října 2014 v 18:35 | Reagovat

RPG hry jsem nikdy nehrála a ani mě nelákají, ale zase, ujíždím na těch jednoduchých - freecol, mahjong, clusterz, puzzle. Svého času jsem ráda hrála prehistorika, ale to už je dnes prehistorická hra. Ale byla na svou dobu dokonalá, každý level něco jiného, se stupňovanou náročností - a po několika kolech (6 nebo 8) byla konečná. Taky mě bavil pacman, což mělo primitivní děj a jen tři kola, ale projet je bez ztráty kytičky bylo docela kumšt.
P.S. patřím ke generaci, která vyrůstala bez počítačů a díky tomu měla celkem šťastné dětství se hrami venku. Ale věřím, že kdyby v té době počítače existovaly, taky u nich sedím. :-)

7 Gwendolyn Gwendolyn | Web | 19. října 2014 v 10:06 | Reagovat

Počítačové hry hraju od malička. Začala jsem s Mariem a Pacmanem a jak šel čas, dostala jsem se i ke Call of Duty, Farcry a Mafii I a II. Co se týče RPG, hrála jsem Metin 2 a asi tak deset minut WOWko. Stejně jsem si pak ale uvědomila, že RPG hry nejsou tak dobré, jako ty na CD v tom krásném obalu, které máte vystavené na poličce (Mafia I, II ♥).

Nejvíc mě asi ovlivnila ta Mafia. Miluju ten příběh (ať už u jedničky nebo dvojky), ty hlavní postavy a vůbec všechno. U druhého dílu na konci jsem se dokonce rozbrečela. :( Já jsem nikdy moc nemluvila sprostě a ještě víc mě od toho odradila koncentrace vulgarismů ve II. Nedokážu to vysvětlit, ale prostě to tak je.

Teď už ale na hry nemám moc času, protože se věnuju víc škole a knihám (další má úchylka). Což mě štve, protože už mi na poličce dva roky leží rozšíření k Mafii II a ještě jsem ho nedohrála. :( Když tak o tom přemýšlím, musím si na to udělat čas... :D

Každopádně, počítačové hry miluju, i když jsem s nimi nikdy netrávila tolik času a štvou mě lidi, kteří se jen podívají, že sedím u počítače (nenosím do školy sešity, jen notebook) a hned říkají, že zase nic nedělám. Přičemž třeba zrovna vypracovávám prezentaci na chemii nebo se učím slovíčka nebo cokoliv jiného. Chápu, že počítače jsou pro některé, kteří se neumí kontrolovat, zlo, ale sakra, neodsuzujte nás všechny.

8 Teeve Teeve | E-mail | Web | 19. října 2014 v 15:47 | Reagovat

[6]: Já mám mahjong rovněž moc ráda :-). Když jsme ještě dříve neměli internet, hrála jsem ho pořád dokola, a vlastně i někdy teď. Je to děsně dobrá hra :-D.

[7]: Pravda, RPG hry jsou na dvě věci. Navíc to, jak fakt že neberou konce, je divný. A už jen proto, že neberou konce, tě i přestanou bavit, kdežto hraní dokola stejného příběhu neomrzí :-3.

Každopádně jsem nepopsatelně ráda, že jsem našla věrného fanouška Mafia :-). Pro mě to není jen hra a rovněž jako ty, miluju ten příběh, miluju ty postavy, miluju to prostředí, všechno. It's not just a game. Určitě si to rozšíření ale zahraj! Já takové štěstí nemám, jelikož moc prašulí nevlastním a o pravém obalu s pravým CD se mi může leda tak zdát. Ale třeba jednou.
Sžívám se však s tebou ještě s posledním odstavcem; je to asi rok, co jsem objevila Hunger Games a začala je číst; děsně se mi zalíbily! (Ale v knihovně jsem na ně neměla štěstí, ani je nevlastnila, proto jsem je četla jako eknihu na počítači): ale ejhle!, ona už zas dřepí u počítače. Jako dfak? A to je jen jeden z mnoha příkladů :-). Prostě nesnáším tohle hromadný odsuzování.

9 Miti Miti | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 1:59 | Reagovat

Úžasný článek :) upřímně, já patřím k těm, co počítačové hry vyloženě nesnášejí, ale to kvůli tomu, že je to pro mě ztráta času, ale nikomu je neberu :)
Znám jak ty opravdu silné závisláky - mám jich plnou třídu - kteří jdou spát nejdřív ve 4 ráno, pokud vůbec i během školy, tak ale znám i takové, jako jsi ty. Třeba kamarádka, taky hraje s mírou a neberu jí to. nebudu tvrdit, že ji chápu, nechápu, ale neberu jí to. je to její život :) nic proti hráčům nemám (krom těch fakt závislých). dokud mi to necpou, tak mi to je jedno ;)

10 Tanith Tanith | Web | 11. října 2015 v 20:20 | Reagovat

Nikdo by nikdy neměl lidi strkat do jednoho pytle. To, že se mezi hráči nachází pár bláznů neznamená, že je taková i celá komunita. Hry, jaks říkala, mají spoustu kladů, které nehráči přehlížejí právě kvůli těm několika magorům, kteří kazí komunitě pověst.
Můj samotný vztah ke hrám je velmi kladný (pokud to z předchozích řádků nebylo poznat), ale taky se tuto zálibu snažím omezovat, aby mě zcela nepohltila. Na světě jsou i jiné věci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama