Jak jsem odpouštěla jednomu Leonardovi

20. května 2015 v 16:24 |  Literatura


Byl krásný říjen 2014 a já se zamilovala do Matthewa Quicka, přesněji do jeho kouzelně optimisticky laděné knihy Terapie láskou, jež si mne získala hned po pár stránkách. Zamilovala jsem se do příběhu, do úžasného hlavního hrdiny, do té pozitivní energie ze všeho vyzařujíc, do těch stříbrných lemování - rozuměj protkanost optimismem i tam, kam by ji běžný spisovatel nedokázal vecpat -, které knihu doprovázejí. Nemohla jsem si tedy nechat ujít jeho další nově vycházející knihu, z části psychologický román o asociálním teenagerovi. Ve srovnání s Quickovým debutem nás však jedna relevantnost zarazí - tato kniha totiž stříbrná lemování postrádá.


Knižním protagonistou jest jeden dospívající, který právě dnes slaví své osmnácté narozeniny; Leonard Peacock, a hodlá si je užít ve velkém stylu. Místo divoké party s opitím se do němoty vedle školních hvězd, se spokojí s něčím docela triviálním - vraždou a následnou sebevraždou. Ano, přesně tak! Zabije Ashera, svého bývalého nejlepšího kamaráda, a následně sebe.

Mimo potřeb k vyučování si proto do školního batohu přibalí i P-38, pistoli jednoho nacistického důstojníka, kterou mu daroval otec. Nemůže se dočkat, až se konečně zbaví všech těžkostí, které mu život přináší. Tak rychlé to ale nebude, neboť než svůj plán vykoná, musí udělat ještě jednu věc - rozloučit se se čtyřmi lidmi, na kterých mu v životě záleží, a předat jim dárky, které si dle jeho přesvědčení zaslouží.

Hned zde se setkáváme s podobným prvkem, jaký byl patrný i v Terapii láskou, totiž tím, že se Matthew nevyžívá v přehršli postav; vyjma Leonarda a jeho matky, Ashera, kterého chystá zabít, a oněch čtyř v očích Leonarda významných postav, se blíže neseznamujeme s nikým. A stejně jako v Terapii to příběhu nikterak neškodí, neboť protagonisté a jejich životy, jež poznáváme, se k nám tak dostávají alespoň blíže a všem z nich je v knize věnován vlastní prostor, který však rozhodně nepůsobí zbytečně.


Jak jsem však zmínila, zásadní rozdíl mezi Terapií a Leonardem kolem nás stále krouží (a mně to nedá ho nezmínit), a to totiž ten, že knize o Leonardovi chybí stříbrná lemování. Leonard sám o sobě je asociální a zdrženlivý podivín, nenávidí svoji matku - a ta nenávist rozhodně není bezdůvodná -, libuje si v Hamletovi, jehož čte stále dokola, hledá pilíře šťastného života a nechápe svoje spolužáky, kteří se těší oblíbenosti a přes svou nechuť k nim by ke školním hvězdám přece i on sám rád patřil. To, že kniha není optimismem protkaná, však není nic špatného - Matthew se rovněž jako v Terapii pokouší udolat naše city, jen na to protentokrát šel jinou cestou.

V knize se autor zaměřil i na motta smyslu, že ač náš život právě teď za nic nestojí, jednou se vše zlepší, a my musíme jen vytrvat a budeme odměněni. A ač by se částečně i to dalo stříbrným lemováním nazývat, s otočením poslední stránky v nás stále zůstává jen pochmurno a jistá stísněnost - byť prosím, jsem přecitlivělá.

Děj knihy nás provází pouhými dvěma dny, z čehož ten druhý, následující den Leonardových osmnáctin, nám dělá společnost pouze kvůli gradaci. Leonard se ráno probouzí, pro čtyři důležité lidi svého života si doupravuje dárky - a nakonec připraví i jeden matce, aby se neřeklo - a vyráží do nového dne, plánujíce svého posledního, konečně osvobozujícího. Právě díky putování mi častokrát připomínal knihu Kdo chytá v žitě, dalšímu srovnání se neubráníme s mladistvým Charliem z debutu Ten, kdo stojí v koutě, s nímž ho nakonec zatvrzele spojí jedna událost; která nám dá navíc jasně najevo, že snaha hledat kdekoliv stříbrná lemování je marná.


Dynamiku příběh postupně nabírá, a tajemství z něj vystupující nás nutí číst dál a dál - už jen samotný návrh, proč chce probůh Leonard zabít svého kamaráda, či záhada, z jakých důvodů nosí jeden vyučující na škole stále dlouhé rukávy a nikdy si je nevyhrne, nám neumožní knihu odložit a dopřát si pauzu. Vše, co nám Leonard o osobách či událostech prozradí, není irelevantní a veškeré informace nám postupně odkrývají charakter samotného hlavního hrdiny, a napomáhají k následnému pochopení jeho činů.

Ač si po závěru samozřejmě domyslíme, jak Leonardův osud skončil, nevědomost stoprocentní jistoty nás ubíjí a my tápeme nad tím, jak asi dopadl - přestože to možná bude jen tím, jak moc nám Leonard přiroste k srdci a my s ním budeme chtíti být co nejdéle. Doufáme jen, že další životní etapa tohoto teenagera, který tak rád zkoumá chování dospělých, nabere zásadně lepší odstín, neboť je to jeden z mála hrdinů, kterému to budeme ze srdce přát. Odpusťte mi, Váš Leonard - bravurně, autenticky a s nehraným citem napsaný román, který si získal mé srdce stejně jako Terapie láskou, byť nyní mé slzy rozhodně nebyly radostné.

z anglického originálu Forgive me, Leonard Peacock přeložil David Petrů,
vydal Knižní Klub v roce 2015, 256 stran, pevná vazba
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 20. května 2015 v 22:06 | Reagovat

O této knize jsem četla už u Em Age na blogu empty--island.blog.cz a docela mě zaujala. I z tvé recenze mám pocit, že tahle knížka mi nesmí nadále unikat. :D

2 Nexi Nexi | Web | 23. května 2015 v 15:16 | Reagovat

Super kniha :) Vážně mě zaujala, hned se jdu kouknout, jestli někde nejde stáhnout. I když radši čtu normálně knížku :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama