Pták zpívající s trnem v hrudi

17. srpna 2015 v 21:48 | Relle |  Literatura


Romance jsem jako malá odsuzovala už jen z principu. Mohlo mi být tak dvanáct let, kdy jsem si však jednu srdečně oblíbila - ceněný seriál o nenaplněné lásce mladičké dívenky a staršího kněze. Seriál o rodinné sáze chytající za srdce. Seriál o krutosti a nespravedlivosti lidského údělu. A zjistila tak, že romance nemusejí být špatné. Nyní, o několik let později navíc, že rozhodně ani jejich knižní podoba.


Ptáci v trní jsou světovým fenoménem, ať už mluvíme právě o knize, či vyvedenému seriálu z osmdesátých let. Obecně je příběh nazýván nezáživnou červenou knihovnou - a to ač milostný poměr není hlavním námětem. Když jsem se poprvé dodívala na konec seriálu, chápala jsem, o čem ve skutečnosti je. Jen škoda, že v tomto kontextu patřím k menšině. U valné většiny knih je důležitý především čtenářům postoj k ní - a Ptáci v trní jsou toho nejvěrnějším úkazem. Když se totiž na knihu podíváte povrchově, uvidíte pouze přihlouplou romantiku, tedy vlastně nedivím se, že je tak kniha světu ukazována. Ale když se podíváte až hloub, prozříte.

Příběh australské vnitrozemské usedlosti začíná o mnoha let dříve, než se farma sama dostane do středu dění. Svět poprvé spatříme očima Meggie Clearyové, která zrovna slaví své čtvrté narozeniny. S rodiči a šesti bratry tře bídu v malém příbytku na Novém Zélandu, kde je jednak matkou, tak i bratry opomíjena.

Osud však celé rodině Clearyů dal možnost z chudoby se vymanit - otci rodiny se znenadání ozve jeho starší sestra Mary a vyzývá ho, aby zanechal své práce a s rodinou se za ní přistěhoval; do Austrálie, na farmu Drogheda. Přesně zde vlastně pravý příběh začíná, krátký úvod na Novém Zélandu je de facto irelevantní. Dalo by se říci, že hlavním hrdinou není žádná z postav rodiny či blízkých - je to farma se čtvrt milionem ovcí, na které se vyjma pár odchylek odehrává celý příběh Clearyů. Farma, kde jsou protagonisté nuceni nekončíce bojovat nejen o úrodu, ale i o samotný život. Důležitá linka s Meggie v čele nás však v knize dosti dlouho doprovází - linka nenaplněné lásky.

Vyjma prachu a much rodinu Clearyů v Austrálii přivítá i mladý kněz, Maryin dobrý přítel. Možná za to může křesťanská víra rodiny, sám kněz de Bricassart neví, rodinu si však hned zprvu ze srdce oblíbí - ale ne všechny stejně. Prvotně přesvědčuje sám sebe, že Meggie má rád více než kohokoliv jiného pouze kvůli tomu, že ji rodina přehlíží. Jak jde však čas a z maličké dívenky se stává vyspělá žena, moc dobře si uvědomuje, jaké jsou pravé city, jenž k ní chová. Možný vztah okamžitě zavrhne, ale přece jen se Boha pokouší přelstít. Jak je ale známo, s Bohem zahrávat si není radno.


Příběh odehrávající se střídavě i na bojištích 2. světové války, v londýnských divadlech či vatikánských církevních okruzích začíná roku 1915, poslední stranou nás stejně jako tou první provází Meggie, nyní jako téměř šedesátiletá žena. Colleen, autorka, svou knihu stylizovala jako vypravěčskou, kde přímá řeč není potřebná. Doprovázejí nás tak odstavce popisné, které však nejsou vyčerávající a netřebné. Nejsou plny dlouhých úvah a citů. Což je vzhledem k tomu, že se autorce podařilo vtěsnat padesát let do pět seti stran, dosti patrné a v kontrastu s obvyklostí obdivuhodné.

Kniha je rozdělena celkem do sedmi částí, každá jmenujíce se po jednom z protagonistů, a skrze ně se dozvídáme o farmářském životě z jiného pohledu. Do nitra se dostáváme především sebevědomé, však křehké Meggie a svým způsobem sobeckému knězi Ralphu de Bricassartovi (jenž jednou urazil biskupa), kteří se snaží jakkoliv překonat úděl nikdy nemoct naplnit svou vzájemnou lásku - a stejně jako pták z legendy zpívající nejnádhernější tóny na prahu své smrti, i tito dva poznají, že jejich láska se dožaduje bolestného vykoupení.

Mimo jejich životní část řešíme však i příběhy ostatních - například bouřlivý vztah otce a syna, jemuž se po letech dostane odůvodnění; či mateřský cit pulzující pouze k jednomu dítěti - a navíc i samotné farmy; blíže se seznamujeme s australským podnebím a chovem dobytka, bez kterého si protinožce nelze představit.

Ptáci v trní jsou nezapomenutelnou a neskonale krásnou knihou, která udolává naše city. Colleen určité pasáže píše až bezohledným stylem, nad nímž se mnohdy budeme muset pozastavit a nad pasážemi jím napsaným přemítat - avšak nikoliv jako nad fikcí, nýbrž úkazy každodenního nespravedlivého a krutého světa, který jednou může dostihnout i nás samotné. Jedná se o výtečný román, ke kterému, prosím, nepřistupujte skepticky pouze pro to, že ho pár hlupáků prohlašuje něčím, čím není. Zda se dokážete dívat hlouběji, uvidíte sami, že příběh není jen o lásce; a navíc rozhodně ne bezduché.

z anglického originálu The Thorn Birds přeložila Soňa Nová,
vydal Knižní Klub v roce 2015, 528 stran, pevná vazba
 


Komentáře

1 D.T.T.B.B.Lucy D.T.T.B.B.Lucy | Web | 21. srpna 2015 v 0:44 | Reagovat

Další kdo na tuhle knihu pěje ódy :D Mimochodem fakt pěkná recenze. Kniha vypadá fakt moc pěkně, leč z nějakého důvodu se k ní prostě furt nemůžu donutit, nevím, asi je to tím že moc nemusím knihy které se takzvaně nebojí ukázat dnešní svět v realistickém světle. Já když se mám odreagovat tak si radši přečtu něco čím od té reality uteču, takže tohle asi nebude pro mě to pravé ořechové. Ale zase proč to aspoň nezkusit, třeba to jednou zkusím a třeba mě to i mile překvapí :)

2 Sabča Sabča | Web | 26. srpna 2015 v 8:18 | Reagovat

Moc krásná recenze! Knihu ještě bohužel nemám doma, ale mám ji na svém wishlistu a moc se na knihu těším :-) A potom si pustím i slavný seriál :D

3 Kory Kory | Web | 9. září 2015 v 22:00 | Reagovat

Je to hrozná kniha :D... podle mě. A né proto, že by to byla nějaká romance, to spíš vůbec, a části, které se tomu snad podobaly, jsem z celé knihy měla ještě nejradši. Je to tak neskonale depresivní kniha! :DD  Jak tam za sebou vystupuje několik generací, tak to působí, jako kdyby život (no, ono to tak možná je, ale zase si to nechci úplně takhle připomínat) uběhl za týden, bylo to celý špatný a pak přišla smrt. Všichni chcípli, nikoho nepotkalo štěstí, pořád jen hnus, hnus, smrt, a poušť. Málem jsem chcípla i já... ale pak jsem k tomu kreslila "ilustraci na obálku", takže ZAS tak hrozný to bejt nemohlo. Asi...

4 Relle Relle | E-mail | Web | 15. září 2015 v 15:25 | Reagovat

[1]: Vždyť knihy taky nejsou jenom pro odreagování :).

[3]: Naopak, mnoho lidí z té knihy potkalo štěstí, ale do toho musíš umět pořádně vidět, abys to pochopila. A nech toho s tím, jak je to kniha hrozná, je grandiózní! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama