Prožívání malých i velkých nekonečen

19. října 2015 v 20:02 | Relle |  Literatura


Poznali byste onen pocit, kdy se ze srdce zamilujete do nějakého spisovatele, ať četli-li jste od něj něco či nic, a šlo by pouze o dohadování se o to, jak jest tomu možné? V mém případě se to stalo čtyřikrát - když poznala jsem tvorbu Karla Čapka, nemohla se nabažit Orwellova 1984, jen stěží odolávala umu Larse Keplera; a John Green se stal v pořadí mým čtvrtým. Nikdy jsem neměla ráda bestsellery, jež jsou tak profláklé, až z toho bolí hlava a tehdy, když vyšla, jak ji označil časopis Time, nejlepší kniha roku 2012 i u nás, dlouho jsem vytrvávala a Greenově tvorbě se nepoddala. Jaké to štěstí, že mě jeho slavné Hvězdy nakonec dostihly - kdyby totiž ne, neprožila bych díky knize svou malou věčnost.


Věčnost však především než čtenáři prožívají knižní protagonisté tohoto výjimečného románu - jedná se o Hazel Grace Lancasterovou a Augusta Waterse, jejichž osud byl vepsán ve hvězdách; avšak již od samého začátku jim hvězdy nepřály. Hazel se ve svých šestnácti letech prokousává životem, kterému mimo dennodenní sledování reality show, čtení stále dokola té samé knížky a spánku dělá společnost přítomnost rakoviny štítné žlázy v posledním stádiu.

Lidem se straní, se svou nemocí nechce nikoho obtěžovat, seznámí se však jednou s neodolatelným sedmnáctiletým Augustem Watersem, milovníkem metafor, krásných věcí a nekouření, ani jehož nenechal osud bez poskrvnky - přihrál mu do cesty osteosarkom, nádorové onemocnění kostí, který mu vzal jednu nohu; nesmazal však pokřivený úsměv, jenž jeho tvář zdobí pří procházení každým dnem. A tak se sbližují, ona s dýchacím přístrojem (ergo jednou nefunkční plicí), on s protézou umístěnou pod kolenem, a pomalu se do sebe zamilují.

Kniha popisuje cestu jejich láskou, s citem a jistou mírou autentity - ač autor sám přiznal, že v jeho díle není rakovina skutečná -, dnů, které jsou zaplněny hraním videoher a sledováním filmů, přemítáním nad světem a jeho smyslu; překonávání bolestných dnů, strádání, smíchu i zlovůle osudu. Hazel a Augustus se pro nás stanou skutečnými, živými lidmi, jimž budeme přát to jediné, co je pro nás ostatní již všední - aby jim byl dopřán společně strávený čas, který si zaslouží. Příběh je to však nekonečně smutný a jeho závěr nám bude vbrzku jasný.

Svou vypravěčkou zvolil John právě Hazel, tak trochu sobeckou a převelice inteligentní dívku, jejíž nejrelevantnější náplní života byl do dne, než do něj vstoupil Augustus, román Císařský neduh - avšak ten nás doprovází i s Augustem, stává se velice důležitým bodem; totiž nedokončeným příběhem v příběhu samotném. Císařský neduh, pro Hazel Grace něco jako bible, nás nakonec zavede za osamělým spisovatelem do Holandska a příběh dostane zcela nový spád.

Po celou dobu kniha graduje a následně zvolní, doprovází nás ironie a sarkasmus obou hrdinů, s každou stranou budeme chtít víc a víc, až nás stihne konec. Budeme prahnout po dalších stranách, budeme si přát více času pro tuto zamilovanou dvojici, přesto pochopíme, že přesně takhle to má být, a ač to podvědomě ví z nás každý, uvědomíme si, cituji knihu, že svět prostě není továrna na splněná přání.

Kniha útočí na naše city, leckdo ji jistě obrečí, přitom jen ukazuje svět takový, jakým je - není krutý, vždyť nás spojuje dohromady. Není neuctivý, dává nám čas; ač ho pro nás stále není dost. Příběh lemuje nespočet překrásných myšlenek, jež jsou dokonce i schopny změnit naše dosavadní smýšlení, když už ne celý život. Hvězdy nám nepřály jsou románem nemilosrdným a přitom sžíravě vtipným, neskonale smutným, zároveň však radostným. Ukáže nám, jak bychom mohli život lépe prožívat, věnovali-li bychom mu pozornost a vážili si veškerého času, jenž máme. Proto srdečně doporučuji a hlásám, že tato fikce změnila alespoň můj, skutečný život.

z anglického originálu The Fault in our Stars přeložila Veronika Volhejnová,
vydal Knižní Klub v roce 2013, 240 stran, pevná vazba
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 24. října 2015 v 9:37 | Reagovat

Mně se Hvězdy líbily. Fakt.
Ale další knihy od Greena už ne.
Ale Hvězdy budou taky ještě nějakou dobu věčné v mém knihomolském srdci. :-)

2 Tanith Tanith | Web | 25. října 2015 v 9:09 | Reagovat

Knihu znám, uvažovala jsem, že si ji přečtu, ale mám z toho tak trochu strach. Rakovina je strašná věc a já nevím, jestli mám sílu o ní číst.
Já ti taky přeju šťastná léta na gymplu a pak kdekoliv, kam se rozhodneš vydat. Můžu ti říct, že právo dokáže být hrozně náročné, pokud nemáš dobrého učitele. Ale vsadím se, že tebe by to bavilo. Jinak studuju veřejnosprávu, celkem fajn obor. Zezačátku trochu zmatek, ale teď už to jde.

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 23. prosince 2015 v 15:41 | Reagovat

Nechápu, co na této knížce tak všichni vidí, nu což, rakovina postihuje děti a mladé lidi zcela běžně, je to smutné, ale je to tak. Jinak od Greena mi přišlo hlubší spíš Hledání Aljašky, kde se autor zabývá otázkou života a smrti a jak můžeme umřít v jednom krátkém okamžiku a zanechat za sebou spousty otázek. Hledání Aljašky je navíc pro mně jediná young adult literatura nad kterou jsem nezívala nudou a neprotáčela panenky, to bohužel u Hvězd napsat nemohu :-? Na druhou stranu, stále si to drží jakousi prestiž.

4 Relle Relle | E-mail | Web | 24. prosince 2015 v 9:34 | Reagovat

[3]: A co, že je to běžné? Spousta pěkných knih je o naprosto běžných věcech a ničemu to  nevadí.
Můj názor na Hvězdy se mění dosti často, přemýšlím o tom, že je to u mě vlastně jedna z nejproměnlivějších knih, co se hodnocení týče. Zrovna teď je to obyčejný průměr, ale zase mám potřebu ji trochu bránit, obzvláště když ji někdo bere jako ještě horší než Aljašku, u níž jsem měla poprvé srdečné nutkání knihu hodit z okna.
John se otázkou života a smrti nezabývá, je to nesmyslný debut o arogantní holce, která má vždy to, co chce a o klukovi, jehož obdiv k dívce směřován, je naprosto nesnesitelný a prakticky permanentně přitažený za vlasy, v němž autor, aby se neřeklo, že se jedná o prostoduchou literaturu, sem tam napíše pár otázek, které jsou zrovna in na rozebírání.
Hvězdy na rozdíl od toho - a znovu zmíním, že si již nemyslím, že by byly kdoví jak skvělé - mají zajímavých, byť již známých otázek spoustu a v kontrastu s Aljaškou nepůsobí až tolik uměle.
Ale pravda, v Aljašce jsem zažila jeden z mála sakra radostných čtenářských zážitků. Neuvěřitelná nádhera, když John Aljašku zabil. Štěstím skáču do teď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama