Mé booknerdství v roce 2015

23. ledna 2016 v 21:15 | Relle |  Literatura


Milí čtenáři,
tento článek byl k přečtení vystaven na Radostně po dobu dvaceti tří dnů. Pokud jste se k němu tedy dostali, není třeba číst ho znovu. Jen jsem si uvědomila, že je tak trochu paradox přispívat knižními články někam, kde jsem se zařekla, že bude cokoliv, hlavně jen ne knihy. Proto jsem ho znovu prošla, podrobila korektuře a sem tam něco poupravila. Asi nic závratného. Nebo... možná jen trošičku. Jen jsem chtěla, aby knihy patřily tam, kam mají. Sem. Vždyť já to tady mám ráda.


Nejlepší dvojice/pár
  • Pat a Tiffany (Matthew Quick - Terapie láskou)
  • Cormoran a Robin (Robert Galbraith - série Cormorana Strika)
  • Meggie a Ralph (Colleen McCulloughová - Ptáci v trní)

O Patovi a Tiffany jsem v kontextu mého ocenění na nejlepší pár roku nemusela ani chvíli přemýšlet. Terapie láskou patří mezi mé nejoblíbenější knihy, lepší pár než v pytli na odpadky běhající Pat a jeho cokoliv, jen ne milá, svým způsobem stalkerka Tiffany asi neexistuje, stejně tak k nezaplacení jsou jejich večeře na ovesných vločkách s hrozinkami, navíc tak optimistickou knihu jsem asi ještě nikdy nečetla a s jistotou vím, že kdybych se zrovna necítila nejlépe, Patovo odhodlání a víra v dobrý svět mi pomůže. Takhle je to jednoduché. Takhle je to úžasné.
V kontextu protagonistů ze série Cormorana Strika, také jedné z mých nejoblíbenějších knih, mi nejde vyjádřit se jinak než tak, že jsou kurva boží. (Ups.) Corm s Robin spolu tvoří báječnou nevšední - skutečně hodně nevšední - dvojici, líbí se mi, jak jejich vztah postupně graduje, v Hedvábníkovi nabírá neformálnosti a závěr třetího dílu The Career of Evil? Páni. Wau. Oh. Don't know what to say...
Maličká Meggie a Ralph z Ptáků v trní - do třetice všeho dobrého, také jedné z mých nejoblíbenějších knih - tu jsou také právoplatně. Až do konce jsem doufala, že budou spolu. Jejich láska je tak překrásná, ani mě nenapadají žádná pořádná adjektiva, jimiž bych mohla popsat, jak mi přišla nádherná. Přetrvávající. Neoblomná. Nikdy neskomírající. A pro ně navíc nikdy neukončená.


Nejlepší obálky
  • Stephen Chbosky - Ten, kdo stojí v koutě
  • Joanne Rowlingová - Prázdné místo
  • Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

Přiznám, že vybrat tři obálky byl dost problém. Mám uložený článek se všemi knihami, jež jsem minulý rok přečetla, a s jeho pomocí si ony obálky vybírala. Favority jsem si našla už na začátku února. Ehm. Takže s postupným přidáváním dalšího množství, v této záležitosti svou hojností nesnesitelné, pro mě bylo prakticky nemožné vybrat si tři nejkrásnější, nejúžasnější, nejzajímavější, zkrátka ony nejlepší, když se po každém novém favoritovi objevil nový sok. Nebo alespoň dvě z nich, jelikož Ten, kdo stojí v koutě a jeho krásná zelená (má nejoblíbenější) pro mě svojí obálkou (vlastně i příběhem) bude vždy top.
Nakonec jsem si ale vybrala i Prázdné místo - úžasné fonty. To musím zveličit hned ze začátku. Ten, kterým je udělán název, jako by přímo žadonil o vytvoření nějaké typografické prácičky s ním v hlavní roli a co se jména autora týče - aghrfovsvpk. Celá ta obálka je úžasně jednoduchá a prostě zvláštní, stejně jako Ten, kdo stojí v koutě, a já je obě zkrátka nemůžu nemilovat.
A Malý princ? Víte, není to prostě srdcovka ve všech ohledech?


Nově nalezené lásky
  • Andry Weir - Marťan
  • Hugh Howey - Silo (#1)
  • Markus Zusak - Posel

Zde vůbec nebyl problém najít tři nové knihy, které budu hrdě se spoustou dalších označovat za své nejoblíbenější kousky. Prvním je sci-fi dílo Marťan, jehož protagonista je tak parádní, pohodovej, zatraceně optimistickej a vtipnej človíček, až je problém se udržet, neskočit po něm a nezulíbat ho. Na prvních stránkách jsem se lekla popisů chemických reakcí, jelikož to pro mě, chemického neznalce a odpůrce, bylo jednotvárný a dost o ničem - jenže to po těch několika stránkách přestalo a na hlavní scénu se vrhl humor, který mi perfektně sedl a závěrem jsem si tak užila prakticky celou knihu.
Další neodolatelnou knihou bylo Silo, bravurní dystopie, která mě po táhlém rozjezdu chytla a ani po dočtení nepustila. A ještě dlouho rozhodně nepustí. Neuvěřitelná, dokonalá, grandiózní, a znáte to, jedinečná, skvělá a tak dál. Momentálně čtu pokračování a byť mě ze začátku nijak zvlášť nebavilo (že by déjà vu?), konečně jsem se přes to opět přehoupla a nemůžu tomu odolat stejně jako prvnímu dílu. A těším se, až na něj budu psát recenzi. Chci zase napsat něco pořádnýho a zrovna u tak dobré knížky by to neměl být problém.
Co se Zusaka týče, Zlodějku knih jsem četla a rozhodně nemám potřebu zkoušet znovu. (Ostatně o tom níže.) Dala jsem mu ale další šanci, a to s Poslem, který mi zpříjemňoval pobyt v Británii. První kapitola byla skvělá. Byla vtipná a jelikož jsem předtím četla spíš všechno utápějící se v depresi, byla to pro mě ta pravá změna, jíž jsem srdečně uvítala. Posel mě uchvátil. Po jeho dočtení byste vy sami rádi změnili svět a při každém výběru pošty budete doufat, že i vy si vyberete svou první zásilku karet. (Mimochodem, mně zatím nic. Ale určitě jenom zatím. ... ... ... Nekažte mi iluze!)


Nejradostnější přírůstky
(knihy, z jejichž vlastnění jsem hned zprvu měla nekontrolovatelnou radost)
  • Ian Oliver - Boxing Fitness
  • Hollis Liebman - Encyklopedie posilování
  • John Green - Hvězdy nám nepřály

S odstupem docela nechápu, jak jsem mohla mít radost z knížky od autora, jímž ve všech ostatních případech pohrdám (no dobře, Kateřiny byly fajn a Sněží, Sněží... šlo - ale zrovna to nebyl jenom jeho výtvor!), ale dost živě si pamatuji na to ráno, kdy mi Hvězdy dorazily. Co mě to ale popadlo, kdybyste jen viděli.
Radost ze sportovních příruček je každopádně naprosto odůvodněná. Boxing Fitness jsem si koupila ve Skotsku (v Poundlandu, tak neber to) a nemohla uvěřit té nádheře, jíž jsem si za necelých 40 káčé odvážela domů.
A pokud to vůbec jde, ještě víc jsem se radovala, když mi dorazila Encyklopedie posilování, do níž jsem se naprosto zamilovala a jsem schopná zírat do ní pořád dokola a dokola. A dokola. Celý den. Každý den. Je to neuvěřitelná bichle. Té se rozhodně nezbavím. (Á, o tom vlastně také až níže.)


Největší zklamání
  • Samantha Shannonová - Vidořád (#2)
  • Mario Puzo - Kmotr (#1)
  • Kate Boormanová - Smrtná zima (#1)

Poprvé jsem četla Kostičas - normální, nijak zvláštní. Podruhé jsem četla Kostičas - naprosto geniální! Na Vidořád jsem se proto klepala od toho dne, kdy jsem podruhé dočetla poslední slovo Kostičasu. Napadlo by tedy někoho, že se z toho stane taková slátanina? Dala jsem mu 3/10 a váhala, jestli si tolik vůbec zaslouží. Paige byla najednou hrozně nesnesitelná, a to v každé situaci, samozřejmě, že vždycky dostala to, co chtěla, myslela jenom na sebe, navíc se tam pořád všechno opakovalo a poslední čtvrtinu jsem už prakticky četla jen díky rychločtení, jelikož jinak bych to asi musela zahodit z okna. Hrůza. Samantho, cos mi to provedla?
Z celého roku to bylo rozhodně to největší zklamání, ale rovněž mě mrzel i Kmotr, jelikož první dva díly filmového zpracování patří mezi mé filmy nejoblíbenější, ale předloha je - jednoduše úplně o ničem. Je hrozně nudná a navíc ve dvou případech tak odporná, až jsem od ní musela utéct a snažila se ty scény vycpat z hlavy a ani teď, po více jak osmi měsících, se mi to nepodařilo.
Když se na to tak podívám, v porovnání s těmito dvěma zklamáními je třetí skutečně dosti zanedbatelné. Na Smrtnou zimu a její krásnou obálku jsem se těšila již od května, kdy jsem ji poprvé zahlédla na Databázi Knih, ale že bych za tu "zradu" měla potřebu proklínat celý svět, to asi ne. Nedokážu vyjádřit, jak mě teď mrzí, že jsem na ni recenzi sepsala... docela i kladnou. A nebylo to proto, že bych se snažila zavděčit, vážně ne, ale tehdy jsem si to pořádně ani nenechala projít hlavou, hned ji napsala a když jsem ji četla již zveřejněnou, uvědomila jsem si, že nic podstatného jsem tam nezmínila. Mimojiné to, jaký je to blábol. Že je to naprostá a doslovná ztráta času a peněz, času zaručeně ano. Neskonale stupidní, bez pořádného příběhu, žádná originalita, všude samé protiřečičky a paradoxy - a zkrátka mi věřte, že lepší pro vás bude držet se od tohohle dál.


Nejrychlejší zapomenutí
(knihy, na jejichž pointu/zápletky/myšlenky jsem kvůli nezajímavosti ihned zapomněla)
  • Markus Zusak - Zlodějka knih
  • Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita
  • Rachel Joyceová - Nepravděpodobná pouť Harolda Frye

Vždycky mám smůlu na Vánoce. I když řeknu Ježíškovi co konkrétně, ne, děkuji, vážně nic jiného, bych si přála, on si už permanentně vždycky usmyslí, že pořádně vlastně nevím, co chci, a tak mi nějakou knížku vybere sám. (Snad ho to příště přejde.) Dostala jsem se tak ke Zlodějce knih, u níž jsem ani trochu nepochopila zájem - no tak, lidi, vážně? Tohle se vám zdá smutný? A brilantně napsaný? Nepřemýšleli jste někdy o tom, že je s vámi něco špatně?
Pokračujíce s 451‎°F, klasikou dost o ničem. Vlastně doslovně o ničem. Přečetla jsem poslední stránku, a nevěřila, že jsem u konce. (No tak, tohle nemůže být konec, nic se tu nestalo!) Jelikož jsem ji četla na čtečce, zprvu jsem si vážně myslela, že jsem si stáhla nějakou osekanou verzi. A ono ne. Vážně to byl konec.
A Harold Fry, to byl Harold Fry. Zalíbila se mi skrze obálku a řekněme si, 60,-, vždyť není co řešit, vezmu si ji a hotovo. Ale po přečtení jsem litovala i těch 60,-. Začalo to a pak to skončilo, a co bylo mezi? Kdoví. Vůbec si nepamatuji. Harolda jsem si nikterak nezamilovala, naopak by často lezl krkem, a - jednoduše - ne.


Největší překvapení
  • Petra Soukupová - Pod sněhem
  • Simon Sinek - Lídři jedí poslední
  • Karel Čapek - Zahradníkův rok

Stejně jako krásných obálek jsem v minulém roce jakožto člověk téměř ke všemu se stavící skepticky zažila i spoustu knižních překvapení. Zmínit primárně musím rozhodně knihu Pod sněhem, jelikož když mi přišla domů a já ji začala číst... říkala jsem si jen what the fuck is that. A o jediné, oč šlo, byl styl psaní. Nic podobného jsem prostě nikdy předtím nečetla a tak mě to dost zarazilo. O pár měsíců později jsem se k ní však vrátila znovu, jelikož své mamince ráda dokazuji, že se ve svých názorech na knihy skutečně nemýlím, a jak lépe dokázat, že je kniha naprostý nesmysl, než tak, že ji konečně přečtu a utvrdím se v tom? Zjistila jsem tedy, že Pod sněhem je naopak moc dobrá kniha, ten styl psaní mě po chvíli vlastně začal i bavit, hrozně se mi líbil obyčejný a ničím výjimečný příběh a jo, tohle vám ze srdce doporučuju.
A jak jsem tehdy očekávala svoji první zásilku ze spolupráce s nakladatelstvím Jan Melvil, skutečně jsem nečekala, že se mi do balíku dostane i nějaká jiná kniha, než ta, o níž jsem požádala. Pozornost, jíž jsem si objednala, se mi však hrozně líbila a řekla si, že ti Lídři, jež jsem dostala navíc, určitě taky nebudou špatní. A oni byli mnohem víc. Obě knihy napomohly k tomu, že jsem se do jejich nakladatelství hned zamilovala, Lídři byli skvělí, byla to odborná literatura, která mě bavila, bylo to inspirující a skutečně velice vyvedené dílo o vedení, které nesmí chybět ve sbírce žádného lídra.
Každopádně přichází Čapek! K němuž jsem v období, než jsem se pustila právě do Zahradníkova roku, stavěla dost skepticky (achjo, už zase déjà vu). Nudná česká literatura, žejo. Jenže právě poté přišel Zahradník a za chobot jsem se u čtení popadala pořád. Odlehčené, milé, nenáročné, povedené, ani nemusíte být zahradník, a Čapek zadkem vzhůru vás dostane.


Nejsilnější pouto
  • Suzanne Collinsová - série Hunger Games

Přichází závěrečná výjimka, kde nezmíním tři příběhy. Jenom jeden. Primární pouto. Hunger Games. Miluju Hunger Games. Jsem naprosto in love with The Hunger Games. Četla jsem je sedmkrát. Ani jednou mi to nepřipadalo očtený. (To jsem to ze začátku četla doslova pořád dokola. Dočetla jsem poslední stránku, šla zpátky na první a hned četla zas.) A vím, že ani nebude. I kdyby se mi někdy už tak moc nelíbily, Hladové hry jsou pro mě jedním z příběhů, s nimiž mě váže silné pouto. Všichni čtou kvůli Potterovi. Já čtu díky Hunger Games. Chytla jsem se obracení stránek a hledala, co dalšího bych mohla přečíst. Hunger Games pro mě mají všechno. Když jsem tohle vydání, na němž naprosto miluju ty černý stránky, dostala na Vánoce před dvěma lety, brečela jsem štěstím, nemohla uvěřit, že ho vážně mám. Byl to jediný dárek, který jsem chtěla. Taky jsem brečela u epilogu. Zase štěstím. (Druhý případ a jediný spolu s Terapií láskou, kdy se mi u čtení otevřely slzné kanálky radostí.) Ten epilog v sobě ukrývá tolik naděje. Vlastně neukrývá, přímo z něj sálá. Je hrozně zajímavý, jak tenhle příběh přijde někomu naprosto průměrný, ničím zvláštní a zajímavý, a já jsem jím tak zblázněná. Já tuhle trilogii zkrátka tak miluju.


Za rok 2015 jsem dohromady přečetla 88 knih - nejúspěšnější byl červen, kdy jsem zvládla knih třináct, nejslabší prosinec, s knihami čtyřmi. Nelze říci, jekého žánru jsem přečetla nejvíce, od fantasy po českou klasiku, přes novodobou beletrii, romány až po poezii jsem se dostala snad ke všemu z toho nejběžnějšího. Nevím, jakého čísla dosáhnu letos, ale vzhledem k tomu, že bych teď ráda počítala už jenom nově přečtené knihy, nejspíš toho bude málo. (Rozumějte, tak třeba v minulém roce jsem cirka pětkrát přečetla Malého prince. A v těch přečtených knihách je tedy započítán cirka pětkrát. A vždyť je to zbytečné. Takže, řekněme, že Malého prince přečtu zase třeba pětkrát - ale kvůli tomu, že ho již mám přečteného, ho nezapočítám ani jednou.)

Koncem minulého roku jsem si už konečně pořádně aktualizovala to-read list a docela mě potěšilo, jak se ztenčuje. Zamilovala jsem se do malých knížek, takže holduji všem paperbackům a těším se, až si někde pořídím ono maličkaté vydání Stopařova průvodce Galaxií od Arga z roku 2002. Rovněž jsem si uvědomila, že pro mě nemá význam vlastnit všechny knihy světa a když jsem tak přemítala nad tím, jaké čtivo pro mě má skutečnou hodnotu, které miluji a vím, že v životě budu číst stále dokola a dokola, přišla jsem na to, že se jedná pouze o 36 z mého celkového počtu 82 vlastněných knížek. A některé jsou započítané stejně jenom proto, že to byly dárky a těch zatím nemám to srdce se vzdát. O zbavování se knížek a knižní chamtivosti bych ostatně něco sepsat mohla. To by nebylo špatné. Většina knihomolů si sbírku rozšiřuje. Já ji mám v plánu rapidně ztenčit.
Hm.
 


Komentáře

1 Lauralex Lauralex | Web | 14. února 2016 v 13:29 | Reagovat

Tak obálka Ten, kdo stojí v koutě je teda úplně odporná. :-D Zlatý originál.

2 Relle Relle | E-mail | Web | 16. února 2016 v 19:39 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama